Prvních 1.000 km - žiju! Naštěstí

Dnes ráno to byla konečně tuctová cesta - žádný zvláštní zážitek, žádný zádrhel, žádná potíž. No to včera jsem si užil své.

Jedu v Praze po hlavní (dvouproudá silnice jední směrem) cca 40km/hod - víc to ani nešlo, jsou tam kostky, které přechází v asfalt. Vidím, že z boku z vedlejší ulice chce nějaké auto vjet do mého pruhu. Ještě jsem mírně zpomalil, ale když jsem viděl, že čeká až projedu, tak jsem se zase hodil do klidu. Když jsem byl sotva metr dva před ním, tak se rozjel. Střet byl nevyhnutelný. Zkusil jsem se ještě vyhnout v rámci svého pruhu, zatnul zuby čekajíc bolest, možná přivřel oči a přitom všem ještě nějak nahmatal klakson (nechápu jak) a drtil brzdy. Po další vteřině jsem si všimnul, že jsem se nějak vyhnul a ani koleno nemám uražené. Bylo to doslova zrození i šok. Úplně jsem zapomněl, kde jsem a skoro co se stalo. Ohlédnul jsem se za sebe a viděl, že TO auto jede za mnou a stahuje boční okýnko.

No jo, jsme lidi. Každý občas udělá kravinu. Já taky, až hamba povídat. Čekal jsem nějaké výmluvné gesto "srry, jsem pako", "neviděl jsem"... ale ne. Ukázkový machýrek, rozvalený v poměrně levném autu (fiat), které bylo celý jeho svět, rozepnutá košile, dokonalý účes... metrosexuál hadra. A řval na mě něco v tom smyslu "že tam prostě chtěl už jet, že tu boční ulici nemůže blokovat dlouho".

To jsem nepochopil. Proč auta, která bezpečně blokuje (vidí ho z dálky) mají vyšší prioritu než já, který jedu po hlavní a nepočítám s tím, že mi tam idiot vjede metr přede mnou? To byl snad první případ, kdy jsem uvažoval, že ho vytánu z auta a splaší se mi kladiva. Dřív mě to nikdy nenapadlo, ať mi kdokoliv provedl cokoli. Většinou bliknul na omluvu a bylo vystaráno. Ne tenhle egoistický hajzl.

Přijde mi, že se nikdy nedá jet na motorce úplně bezpečně, ať se budu snažit jak chci!